Balvan Rudná

středisko 212.07 Rudná
Příčná 1031/4
252 19 Rudná
Email: info(zavináč)balvan.cz
Číslo účtu: 2500781391/2010

Kontakty/INFO | Napište nám!

Bohdan Poláček (7. 3. 1931–8. 10. 2012)

Neděle 14. 10. 2012, 14.25 od Jan Poláček | Zprávy ze střediska | 743x
obrazek_k_nekrologu_small

V pátek ráno dvanáctého října jsem jel do kláštera v Řepích, do stacionáře provozovaného řeholním řádem Boromejek. Před časem jsem tam tátu vždy ráno odvážel a odpoledne zase bral domů, když už nemohl zůstávat sám doma. Navštěvoval tam vlastně takovou školku pro seniory. Vezl jsem jeho zaměstnancům parte s vědomím toho, že k nim rád chodíval. I tam si totiž měl s kým popovídat o svém oblíbeném tématu – o skautech. Dokonce tam poznal i manželku slavného výtvarníka oblíbených kreslených příběhů nejenom jeho dětství – Jana Fischera. Byl potěšený blízkostí ducha dávno zemřelého malíře, ale o zmíněné paní řekl, že se chová, jako by ty seriály vymyslela snad ona sama.

Jel jsem kolem Břevského rybníka a v podzimním počasí se vznášela mlha. Nebyla to ta obvyklá jednolitá bílá vrstva. Z vody vystupovaly komíhající se jazýčky, jakoby stvořené z kouře vyrážejícího nad hladinu – přírodní jev, ale s velice mystickým nádechem. Uvažoval jsem o tom, co by jim asi říkal táta. A současně jsem pod tím dojmem přemýšlel i nad tím, co ho na skautingu nejvíce fascinovalo, zda ta často proklamovaná příroda, či spíše něco úplně jiného… Samozřejmě. Mám na mysli kontakt s podobně naladěnými lidmi – setkávání, povídání si, společné prožívání, prostě to, co mu z velké části naplňovalo život. Mám za to, že na tom byl podobně jako mnohý z nás. Četl Foglarovy knihy o skautech, příběhy Rychlých šípů nakreslené Janem Fischerem a toužil po popisovaném přátelství. Jistě brzy narazil na rozpor mezi skutečným životem a příběhem. Na rozdíl od mnohých dalších ale prožitek z četby neodložil do škatulky nereálných věcí a výmyslů. Nepřestával věřit, i když mu bylo jasné, že ideál nemůže být dosažený nikdy. On se choval tak, jako by se to stát mohlo. Nevím, jak jsou na tom ostatní z mých vrstevníků, kteří se účastnili skautských táborů na konci šedesátých let, ale já na ta léta vzpomínám s podivnou nostalgií snad nejčastěji. Nebyl na to ovšem sám. Zrovna tak jako tátu si z těch dob připomínám třeba bratra Vyšína, Broženského nebo Kantora, paní učitelku Váňovou nebo Vlastu Maxmiliánovou. Ani tehdy nebylo všechno jen úžasné, ale to, co mi utkvělo, co si rád připomínám, působí s odstupem času jako dobrodružný román. Skaut s námi doma trvale žil. Skříně se nám plnily šanony s dokumenty a účty souvisejícími s chodem rudenské organizace a nad nimi jako vojáci zařezávaly svázané ročníky časopisů od třicátých let přes léta šedesátá až po devadesátá. Přerušovala je jen pauza nesvobody, kdy Junáci, Mladí hlasatelé či časopisy Vpřed nesměly vycházet. V určitém období se objevily i šanony se zápisy z obecních a posléze městských rad, když byl táta člen zastupitelstva. Bojoval v něm za klubovnu, za pozemek, na kterém stála, za finanční příspěvky rozdělované různým organizacím. Pamatuji, jak nespokojeně porovnával, kolik dostali místní fotbalisté a kolik Junáci. Večer doma sepisoval elaboráty, kdo z členů skautské organizace by měl dostat za svou práci jaké ocenění. Mnohdy se mu to i podařilo. Někdy ale povzdechl, tamtěch je víc, a tak to dostane někdo jiný. Máme smůlu… Obyčejný život se starostmi, o kterých mnozí ani netuší, že existují, že se mohou stát důležitou součástí něčího života. Co vlastně po nás zůstává, když odejdeme na věčnost? Na to je jednoduchá odpověď: Vzpomínky, vzpomínky po nás zůstávají. Negativní, neutrální, pozitivní, takové, jaký byl člověk, kterého se týkají. Pokud v mysli vzpomínajících převáží pozitiva, pak měl náš život smysl. Je to moc, nebo málo? A záleží vlastně na tom? Nad vodou Břevského rybníka se válí za říjnového rána mlha. Nad hladinu vyráží kouř ze všech táboráků, ohňů a ohýnků, u kterých táta ve svém životě byl. Je jich mnoho. Bylo jich ale dost?

Honza Poláček

obrazek_k_nekrologu

««« Předchozí text: Vzpomínky Bohdana Poláčka
Následující text: Víkendová výprava do Žloukovic »»»
Na úvodní stránku

1 komentář

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu

Růža       Poděkování

Honzo, děkuji za hezkou vzpomínku na Bohdana, často na něj myslím a věta, kterou píšeš: „Pokud v mysli vzpomínajících převáží pozitiva, pak měl náš život smysl“, vystihuje moje pozitivní pocity k Bohdanovi.

[1] | Pátek 26. 10. 2012, 15.25 | | , reaguj
Přidej komentář!

  Gravatar povolen.




Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|

Komentáře jsou moderované = ZOBRAZÍ JE AŽ ADMINISTRÁTOR!!!
(Z důvodu častých útoků SPAM robotů)

Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.

Jakou barvu má nebe?
Odpověd:

  • Bazárek (nové)

  • Fotoalbum

  • Fotoalbum do 2014

  • Diskusní fórum

  • Dokumenty

  • Naše družiny

  • SPONZORING

    • Co nás čeká?

      • 8.2.2020 - Balvaňácký Přechod Brd
      • 14.3.2020 - Ples BUDOUCNOSTI
      • 4.7.-18.7.2020 - Tábor

      Ze svého rozpočtu nás podporuje Město Rudná