Balvan Rudná

středisko 212.07 Rudná
Příčná 1031/4
252 19 Rudná
Email: info(zavináč)balvan.cz

Kontakty/INFO | Napište nám!

Tomíkova vzpomínka na léto

Pátek 2. 02. 2007, 10.14 od Jan Dejm (Bambas) | Bloggy | 853x

obrazekV době, kdy venku chumelí a teploty se pohybují kolem bodu mrazu je nejlepší uchýlit se nějakam do tepla. A to třeba i skrze vzpomínky, jako se to stalo Tomíkovi při úklidu. A kamže se to vlastně dostal? Čtěte dál…

Ráno jsem vstal. To je docela pochopitelné. Mžourám na zvonící mobilní telefon, který mi signalizuje, že by bylo vhodné si jít připravit snídani. Kdo to sakra mohl nastavit na tak brzkou ranní hodinu. Je 05:34 SEČ. Díky mému výtečnému kulinářskému umění jsem si udělal chleba s taveným sýrem jako podklad a plátkovým sýrem jako nezbytný doplněk. Zjišťuji, že mám hromadu času. Mohl jsem si přispat. Začínám luštit sudoku. Po chvíli zjištuji, že času enormě ubylo a já jaksi nestíhám. Balím, vyrážím. Beru kolo a rychlostí hodnou Supermanovi z filmu Superman se vrací vyjíždím na autobusové nádraží ve Vsetíně. Super, akorát. Hledám peněženku. Zapoměl jsem ji. Vůbec nechce, ale vracím se pro chechtáky. Je mi jasné, že to nestihnu. Vlak jede za půl hodinky. Alespoň něco. Nasedám do motorového vlaku s nápisem směr Velké Karlovice. Cesta dlouhá a nudná. V Karolince přisedl jeden lesák. Tvářil se přátelsky a tak si hned začal povídat s druhou skupinkou cyklistů. Varuje je před medvědy a dává jim pár rad ohledně chování se při potkání medvěda. Zajímavé. Doufám, že se to nebude hodit. Na konečné zastávce vysedám a přemýšlím kudy povede má trasa. Popravdě se mi nechce jet rovnou k rozcestí Pod tabulí. Vybírám zajímavější, leč těžší trasu na Vysokou ( místní kopec převyšující 1000 mnm ). Ještě nakupuji nějaké potraviny na posílení. Před obchodem se dávám do řeči s jedním klukem. Zjišťuji, že jeho brácha jezdí sjezd a že má velmi kladný vztah k tomuto odvětví cyklistiky. Dokonce mě oslovil bikere. Hehe. Přidalo mi to na sebevědomí. Vyrážím. Po asfaltové cestičce šlapu neustále do kopce. Rozjímám se nad krásami místního kraje. Předjížím koňský potah. Pravděpodobně jsem už hodně daleko od civilizace.Za první zatáčkou zastavuji a vyndavám tatranku. Žmoulám jí v ruce a koukám na ten neuvěřitelně strmý kopec, který je přede mnou. Nevěřím, že bych to mohl vyšlapat. …..Už půl hodiny jsem nesundal nejlehčí převod. Taktéž jsem už půl hodiny neviděl žádnou turistickou značku. Že bych jel špatnou cestou? Určitě ne. Nechci tomu věřit. Později jsem měl zjistit, že opravdu jedu blbě. ….. Konečně vrchol a zasloužený odpočiněk. Po chvíli vyrážím smířen s tím, že nejsem na Vysoké, ale na mnohem menším vrcholu. Je zde pouze jedna jediná cesta, což znamená, že musím opětovně sjet do údolí. Kleju. Po patnáctiminutovém sjezdu po staré asfaltové cestě vyrážím opět údolím do Beskydských hvozdů. Chci se dostat na Vysokou. Kopec je strmý a cesta eště dlouhá. Na jednom rozcestí potkávám houbaře. Hodinu a půl už jsem s nikým nemluvil. Dávám se s nima do řeči. Vyzvídám odkud jsou, co zde dělají, zda rostou hřiby … S úsměvem a naladěn optimismem vyrážím znovu do kopce. Už je to prej kousek. ….. Konečně jsem dojel na Třeštík. Zde se dozvídám, že na Vysokou je to eště hodně moc daleko. Dávám na radu místních cykloturistů a vydávám se směrem na Makovský průsmyk. Cesta vede do kopce. Sakra, kleju. Nikoho nevidím a tak sesedám z kola a tlačím ho po sjezdovce. Po chvíli už nemůžu. Nasazuji můj oduševnělý výraz a dělám, že se kochám krajinou, přestože vím, že jsem na konci svých fyzických i psychických sil. Po krátkém rozjímání opět začínám tlačit můj bicykel. ….. Konečně jsem na Třeštíku, kopci, který mi dal tolik zabrat. Je zde rozhledna, těším se až vylezu nahoru navzdory mojí obavě z výšek. Smůla. Je zavřeno. Optimismus mě už dávno opustil. Jsou zde lavičky. Dostal jsem skvělý nápad a tak si sedám a rozbaluji chleba se sýrem. Jím. Z mapy vyzvídám, že během chvilky bych měl dojet do Makovského průsmyku, respektive na křižovatku U Tabulí. Nasedám na kolo a vyrážím. Konečně pořádný sjezd. Spousta kořenů, popadaných stromů a bahna. Skáču si ze strany na stranu a snažim se jet co nejvíce uvolněně. Přemýšlím nad tím, jak asi vypadám. Určitě strašně hustě. Těším se, až mě někdo uvidí. Nikde nikdo. Dojel jsem do Makovského průsmyku. Zírám, co se tady postavilo. Památník přechodu 1. československé partyzánské armády Jana Žižky ze Slovenska na Moravu a bojů partyzánů s fašisty v Javorníkách. Poněkud dlouhý název. Začíná být teplo. Měním svoje super kalhoty značky Rejoice za freeridové kraťasy Fox. Nechci se zdržovat a tak opět sedám na kolo a vyjíždím na další kopec. Tentokráte Dupačka. Převýšení 128 metrů. Dělá se mi z toho zle. Během několika málo minut sesedám a začínám tlačit. Později jsem měl zjistit, že červená turistická značka vede doprava. Už mě bolej nohy. Po každém kroku odpočívám stejně tak, jako to dělaj horolezci na Mount Everestu. Četl jsem to v knížce. Místní velehory mě zmáhaj. Představuji si jak tenhle kopec jedu opačným směrem. Směrem dolů. To jediné mě povzbuzuje k tomu, abych vytlačil kolo až na nejvyšší bod této hory. Konečně jsem tady. Ufff. Zde zjišťuji, že jsem mimo turistickou značku. Nechce se mi s tím smířit a tak se jí pokouším najít. Je mi zima. Abych neprochladl navlíkám mikinu s kapucí. Rekognoskuji terén. Je to špatné . Vyrážím směrem, kde by se měla nacházet turistická značka. Je zde vysoká tráva. Vysoká mokrá tráva. Po několika metrech kolo otáčím a vracím se zpátky. Mám mokrý nohy. Kleju. Jedu podél československé hranice. Zdá se mi to jako velice dobrý nápad. Určitě lepší, než se trmácet tou mokrou trávou. Cesta dolů z kopce se mi strašně líbí. Příjemný sjezdík po hřebenovce. Je to jeden z nejhezčích trailů, který jsem kdy viděl. Pořád si hraju s kolem a vybírám přírodní klopenky v borůvčí. Jedu minimálně padesát kilometrů za hodinu. Nikdo na mě nemá. Připadám si nejhustějš jak nejvíc můžu. Jsem šťastnej jako blecha. Ne blecha je málo. Jako pablecha. Cesta z kopce končí a logicky navazuje opět cesta do kopce. Sesedám z kola a tlačím ho. Přemýšlím, co mě čeká za dalším kopcem. ….. Další kopec nese název Oselná. Je vysoký 924 m.n.m. Koukám do mapy a sleduji, kudy se vydám dál. Jsou zde tři cesty. Automaticky jsem vyřadil tu doleva. Za prvý vede z kopce dolu a za druhý vede na Slovensko. Následně vyřazuji tu cestu, po který jsem přijel. Zbývá jediná – rovně. Nasedám na velocipéd a vyrážím vstříc dalšímu dobrodružství. Fičím si to s větrem o závod. Jedu z kopce. Opět se strašně vyžívám ve sjezdu. Najednou přede mnou díra. Velká asi jako moje kolo, hluboká tak dvacet čísel. Nevím co udělat, na brždění už je příliš pozdě. Zvedl jsem přední kolo do manuálu. Nevím jakým způsobem, ale podařilo se mi tu díru zadním kolem zkopírovat. Hurrrááá. Zabil jsem jí , jak jsem nejvíc mohl. Škoda, že tam nikdo nebyl, to by koukal jako vyvoraná myš. No nic. Pokračuji v jízdě. Rekognoskuji zvrásnění krajiny přede mnou. Připomínám, že všechno se děje v pekelné rychlosti. Můj zrak mi ostří na přírodní odraz s dopadem. Rozjíždím to, co nejvíc to jde. Odrážím se. Letím tak dobých pět metrů. Podvozek mého stroje mi dosedá přesně na vytipované místo. Rozhlížím se okolo sebe, jestli tady opravdu někdo nestojí. Nikdo nikde. Všemu je jednou konec a tak opět vyjíždím do protisvahu a téměř v nulové rychlosti ladně seskakuji z kola a dávám se do tlačení mého stroje. Předemnou je bezejmenný kopec s výškou úctyhodných 941 metrů. Na vrcholu nasedám na bicykel a vrhám se do dalšího downhillu. Tentokrát už jedu po červené turistické značce. Opětovně šlapu do pedálů, jak nejvíc to jde. Error Přede mnou je skupinka cyklistů, parvděpodobně těch, co jsem potkal ve vlaku. Jo, jsou to oni. Přibržďuji si a zdravím je jasným a zřetelným: Dobrý den! Po předjetí opětovně pouštím brzdy a naplno se věnuji jízdě. Cesta se ztrácí a místo ní se objevuje obrovská vyjetá kolej po lakatošovi. Brzdit už nemá smysl. Přeskakuji ji a drandim dál až na odpočinkové místo Sedlo Lemešná. ….. Jsem tu. Je zde skupinka vandráků. Mají velké batohy a pěkně to tu voní. Pravděpodobně si vaří oběd. Jo, je to tak. Nasazuji svůj výraz a emerický úsměv. Tvářim se tak, jako by mě nic nebolelo, neměl jsem hlad, žízeň. Chyba lávky. Sesedám z kola a optarně ho pokládám do čersvě posekané trávy. Sundavám mikinu značky Salebra a z batůžku vyndavám mojí poslední Tatranku. Žužlám jí v puse a snažím se z ní vyzískat co nejvíce energie. Otevírám mapu a přemýšlím, kudy pojedu dál. Protože jsem velmi komunikativní tvor, tak se dávám s tůristy do řeči. Povídáme si tak všeobecně. Po chvíli příjíždí již zmiňovaná skupinka cykloturistů, a tak se dávám do řeči s nim. Konzultujeme o čem se dá. Piju. Kluci okukujou moje kolo. Dělá mi to dobře. Jsem strašně nadšený, že se jim líbí. Mě taky. Nasazuji helmu a dávám se do jízdy. Kopec. Ladně propružiji a pomalu seskakuji z kola. Tlačim. Kopec je to dlouhej a s příliš velkým sklonem na to, aby se šel. Natož aby se jel na kole. ….. Už jdu skoro půl hodiny a ten kopec nejeví známky žádné změny. Už nemůžu. Ale protože jsem statný jinoch, jdu dál. …. Konečně vrchol. Doprava vede nějaká šipka. 10 m a nějaký znak? To je daleko. Opětovně koukám na tu modro-bílou cedulku. Pramen. Koukám doleva a snažím se ho tam někde spatřit. Opravdu! Je tam! Kolo zahazuji do bahna a beru si z batůžku umělohmotnou PET lahev. Napouštím si vodu do ní a zároveň se i oplachuji. Zaplať pánbůh za tu životodárnou tekutinu. ….. Už jsem na vrcholu. Zdolal jsem 1 031 metrů. Dávám drink pauzu. Potřebuju ji. Zjišťuji, že se zde nachází poměrně dost ostružin. Sbíram je. Jím je. Napadá mě, že bych mohl zavolat babičce. Telefonuji. Babička je šťastná, že se ozývám. Je vidět, že si chce povídat. Telefonování je ale drahé, a tak následně ukončuji hovor. Balím a dávám se na cestu. Jedu úzkou pěšinkou po louce. Je zde krásný výhled. Šlapu jak nejvíc mi to jde do pedálů. Užívám si cestu. Vdáli vidím dva lidi, jak na mě koukají. Snažím se, abych vypadal co nejlépe. Usmívám se. Mizím jim z dohledu v lese. Nevšiml jsem si brázdy plné vody. Na poslední chvíli se jí snažím vyhnout. Nejde to. Zadní kolo mi tam uvízlo a já jedu smykem. Veškerá voda stříká na pravou stranu. Vypadá to jako tsunami. Jo, učitě je to tsunami.Už , jak se může dostat voda do mé boty. Kleju. Čvachtá mi tam. Studí to. Svižně dojíždím k rozcestí Bukovy ( 981,6 mnm ). Jsou zde dva turisti a kukaj jako na vyvalenej puk. Pravděpodobně nikdy neviděli tak drsnýho bikera. Slušně zdravím a dávám se s nima do řeči. Následně začínám stoupat na hlavní cíl mé cesty. Mé expedice na Velký Javorník.

Tomek

FOTOGALERIE

««« Předchozí text: Tříkrálová sbírka
Následující text: Kdo si hraje, nezlobí I. »»»
Na úvodní stránku

0

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu

lenka      

:)) tak koukám, že příští přechod Brd pojede Tomek na kole :)) to budou reportáže…

[1] | Pátek 9. 02. 2007, 15.10 | | ,
Tomek      

Doufám, že nikoho z vás neodradí příliš dlouhý text…nechci vás nějakým způspbem nabádat…ale doporučuji si to přečíst…:-) Bude se vám to stoprocentně hodit, až mi jednou slíbíte, že se mnou někam pojedete… budete již vědět, co vás přibližně čeká….Muhehe:-)

Přeju příjemné počtění:-)

[2] | Sobota 10. 02. 2007, 22.46 | | ,
grizzly      

myslím si že do té doby jestli to Tomek přežije a nenabourá do něj npříklad nějaký divočák tak těch reportáží bude víc

[3] | Pondělí 5. 03. 2007, 21.26 | | ,
Tento text již nelze dále komentovat.
  • Bazárek (nové)

  • Fotoalbum

  • Fotoalbum do 2014

  • Diskusní fórum

  • Dokumenty

  • Naše družiny

  • SPONZORING

    • Co nás čeká?

        -
      • 2.12.2017 - Mikulášský karneval
      • 23.12.2017 - Betlémské světlo
      • 10.3.2018 - Ples

      Ze svého rozpočtu nás podporuje Město Rudná