Balvan Rudná

středisko 212.07 Rudná
Příčná 1031/4
252 19 Rudná
Email: info(zavináč)balvan.cz

Kontakty/INFO | Napište nám!

Relí Monte Libušín 2008

Pondělí 28. 04. 2008, 21.16 od Jan Dejm (Bambas) | Ostatní | 1276x

obrazek To mi takhle jednou přišel email od Bambase, který upozorňoval na zajímavou akci nazvanou Relí monte Libušín. Ani nevím proč a jak, ale zaujalo mne to a řekla jsem si, že to musím zkusit. Jako parťáka jsem si vybrala Mažíra a on kupodivu souhlasil. A tak jsme se upsali. Později jsme ještě zlákali Rychlíka s Charliem a už jsme se mohli začít těšit.

V mém případě teda spíš strachovat. Relí totiž není jen tak nějaký závod. Zásadní je délka celého závodu a to je více jak 40 km, na kterou máte časový limit 12 a půl hodiny. Během toho ještě musíte stíhat plnit úkoly na cestě a dostavit se na stanoviště, kde vás leckdy nečeká zrovna lehký úkol. V pátek 25. dubna jsem měla fakt velký strach, že to nezvládnu a Mažír bude litovat, že do toho šel s takovým nemehlem. Nicméně už bylo zaděláno a na skautku se nesluší vzdávat něco ještě před tím než to začalo. A tak jsme v pátek plni očekávání a někteří z nás i odhodlaní vyhrát vyrazili směr Libušín. Kolem sedmé jsme byli na místě. Prodrali jsme se davem rytířů, zbojníků a všelijaké středověké drobotiny (kousek od naší základny se konala akce Bitva, čili klání nadšenců do bitkaření v hodně ale hodně retro stylu) a dorazili na místo určení, tedy na Turistickou základnu Labyrinth v Libušíně. Zaplatili jsme startovné a přitom použili své členské průkazky, které konečně našli uplatnění, ubytovali se a začali trochu sondovat do čeho to vlastně jdeme. V našem pokoji (byly jsem tam celkem čtyři hlídky) nikdo netušil a všichni jsme si měli odbýt premiéru. Brzy jsme tedy přestali s vymýšlením scénářů jak to asi zítra dopadne a raději se pustili do seznamování. V devět večer pro nás pořadatelé připravili malou rozcvičku na závod. Odvezli nás auty se zavázanými šátky kamsi. Pak jsme se poměrně dlouhou dobu snažili dojít poslepu na jisté místo v lese. Šlo se do kopce, z kopce, vodou i přes kameny, občas o nás zavadila nějaká ta větévka, ale všech 40 lidí to zvládlo bez újmy. Na místě efektně osvíceném loučemi a svíčkami nás čekal realizační tým. Stručně jsme byli seznámeni s pravidly závodu, s hlavním rozhodčím, hlavním vedoucím závodu apod. Po rozpočítání a rozdělení do skupinek nám zadali úkoly na zpáteční cestu na základnu. Bohužel teď už pěšmo. Já jsem sice netušila kde jsem, ale v naší skupince byla slečna, která to věděla přesně. Co se týká toho úkolu tak jsme měli přinést něco chlupatého, tři druhy šišek, květinu, pohled, jmelí, pet láhev, metrový klacek a kulatý kámen. Moje skupinka neměla štěstí na jmelí a pohled. Cestou jsme se popravdě nikam nedrali a k tomu jsem ještě byla docela brzdou. Vždycky mi nějak utekli a museli na mne čekat. Tím můj strach, že ten závod nezvládnu ještě stoupal a k tomu ještě přibyla ta možná ostuda až budu muset závod vzdát zatímco Mažír bude stále při síle. Nezbylo mi nic jiného než zatnout zuby a šlapat. Snad budu mít zítra lepší den. Na základnu jsme dorazili asi v půl jedné jako jedni z posledních. Ostatní z pokoje už skoro spali a já se cítila trochu hloupě. O to víc, že Mažírova skupinka přišla jako první a měli všechno. No, šla jsem to rychle zaspat a před usnutím jsem si říkala, že jde přece o to se zúčastnit. Pokud nás měl start druhý den překvapit tak mě opravdu překvapil. Probudil mne Bob (králík z klobouku), který vesele hlásil „stávat a cvičit“. Bohužel jsem neměla šanci z toho vyklouznout jako Bobek a prostě jsem stávat musela. Něčím to brzké stávání přeci jen bylo příjemné. Než jsem se stačila posadit na své palandě tak už začali kluci skákat z postele. Všichni byli jen v trenkách a muskulaturu měli pěknou. Takové raní pokochání hned zlepší náladu. Tu však zase zklidnila zpráva, že za patnáct minut už máme startovat. Vyčistit si zuby, obléknout se a sbalit se na cestu, probíhalo u některých ještě v polospánku a já se přiznám, že takhle rychlé starty mi fakt nedělají dobře. Pokud se však někteří probouzeli za pochodu brzy měli přejít do běhu. Další instrukce totiž zněly: vylézt na blízký kopec, kde se teprve dovíme kam dál. Ovšem na to další místo určení jsme měli dorazit do 6:28. Teprve v tento okamžik mne napadlo se vůbec podívat na hodinky. Bylo 5:30. Ten kopec byl fakt zrada, málem jsem na něm vypustila duši. Mažír statečně s menším náskokem došel pro mapu a mohli jsme se vydat na nádraží cca 4 km vzdálené. Zdálo se nám, že máme relativně dost času, ale posledních pět set metrů jsme běželi. Přiběhli jsme na minutu přesně. Uf, takový způsob rána zdál se mi poněkud nešťastný.
Po tomto hektickém úvodu přišla přeci jen chvilka klidu. Půl hodinová jízda vlakem umožnila některým se nasnídat jiným zase něco dospat. Já nedokázala ani jedno. Asi jsem byla ještě v šoku. Vystoupili jsme v Řevničově, kde byl teprve opravdový start závodu. Každý dostal průvodku, SPZetku, mapu a zadání úkolů na cestu. 7: 10 zazněl výstřel a bylo odstartováno. Aspiranti na vítězství, mezi nimi i naši Charlie s Rychlíkem, vyrazili po maratonsku, ukázali nám záda a v mžiku zmizeli za první zatáčkou. Ostatní vyrazili rychlou chůzí k prvnímu stanovišti. V mapě bylo zakresleno na kopečku, ale ve skutečnosti jsme na kopečku potkali jen jednoho z organizátorů, který nás zase poslal z kopečka dolů. Byl to teprve začátek, takže mu bylo vše odpuštěno. První úkol byl pojat lehčeji a nenáročně. Měli jsme francouzskou holí dopravit míček do pěti jamek a přitom se pravidelně střídat s parťákem. Šlo nám to docela dobře, dostali jsme plný počet bodů a říkali si, jak to pěkně začíná. Cesta na druhé stanoviště ovšem byla pekelná. Jednak jsem od rána nic nepila a nejkratší cesta do Nového Strašecí vedla po rychlostní silnici E48, kde kolem nás auta frčela rychlostí hodně přes 100 km/h. Ostatně v jednom z těchto chvátajících aut seděl i náš kamarád Alfi, který mířil na Střelu a zrovna tudy projížděl. Když jsme došli do Nového Strašecí a já si konečně koupila vodu a uhasila žízeň. Začali jsme se také starat o splnění úkolů na cestu. V jednom jsme měli poznat 20 značek automobilů, v druhém rozluštit větu napsanou slepeckým písmem a zadání třetího úkolu bylo nahráno na VHS. Značky jsme dávali nějak dohromady, ale později jsme využili kamarádky na telefonu. Někteří, např. Charlie a Rychlík to, nebrali jako férové jednání, ale když to nebylo výslovně zakázáno … Co se týká slepeckého textu, tak jsme zkusili štěstí v infocentru. A to štěstí nám opravdu přálo. Jedna z pracovnic zrovna dělala kurz Braillova písma a tak od nás dostala příležitost se trochu procvičit. Výsledná věta zněla „Ať děláš co děláš, je to vždy do kopce a proti větru.“ Dobré povzbuzení na cestu. Druhé stanoviště na nás čekalo kousek za městem. Cesta vedla zase po asfaltu, což se nožičkám moc nezamlouvalo, ale co se dalo dělat. Další úkol zněl jasně: povozit kamaráda na kolečku blátivým terénem. První jsem svezla Mažíra já. Nevyklopila jsem ho! Pak jsem ho trochu litovala když musel uvézt on mě, ale držel se statečně a v bahně se vymáchaly jen naše botky. Takže dalších deset bodů na kontě. Docela slibný začátek. Cestu k Masarykovu hrobu už jsme vzali zkratkami. Na poli se nám boty svrchu umyly, ale zespoda zase nabalily. Nohy si musely zvyknout, že terén se bude měnit. Už předem nám přišlo divné, že hrob T.G.M. je zakreslen na mapě v obci jménem Tuchlovice, ale když jsme dorazili na místo. Byla nám finta organizátorů už jasná. Nějaký dobrák si pohrál s mapou. V Lánech bylo stanoviště samoobslužné. Zadání úkolu bylo ve vitrínce u vrat hřbitova, kde jsme ho opravdu nečekali a trochu nás zdrželo jeho hledání. Nakonec jsme měli spočítat plaňky u Masarykova hrobu. Spočteno a sečteno to bylo 244 planěk. Na naše v pořadí čtvrté stanoviště jsme si to namířili přímo. Stochov, kterým jsme procházeli nás velice zaujal svou architekturou. Nebo alespoň jeho předměstí. Nejdřív jsme prošli zahrádkářskou a chatovou kolonií a pak nás čekalo sídliště socialistického typu. Něco trochu jako kasárna. Brrr. Než jsme odbočili na červenou turistickou značku, která vedla k Lodenickému rybníku, zkusili jsme se zeptat jedné paní na ulici, jestli nemá náhodou video, že máme takový a takový úkol. Zase jsme měli štěstí. Další úkol tedy zněl: zjistit jména dvou pořadatelů, kteří byli zachyceni na videu. Pro znesnadnění určení, byli navlečeni do kostýmů a tak se nějak divně tvářili. U rybníka nás přivítala milá slečna s kánoema. Předem nám bylo jasné, že budeme muset na vodu. Aby nám slečna dodala odvahu, sdělila nám, že už se někdo vykoupal. Ani já, ani Mažír nejsme žádní echt vodáci, takže jistou obavu jsme měli. Hned, jak jsme se odrazili od břehu bylo jasné, že to bude tak trochu show. Háček byl trochu těžký (já) a kormidelník uměl zatáčet jen na jednu stranu. Slalom mezi pet láhvemi nebyl pro nás snadným úkolem. Párkrát jsme se otočili a udělali kličku navíc, ale nakonec v bezpečí přistáli u břehu. Byla to naše nejslabší disciplína. Musíme ještě trénovat. Další stanoviště bylo u rybníčka u Hradečna. Po cestě jsme si spletli rybníček s pramenem. Je to divné, ale jde to. Nakonec jsme to našli. Tady už začalo trochu přituhovat. Přeci jen už jsme měli něco v nohách a to co nás čekalo na „Mléčné dráze“(název stanoviště) nám ještě dodalo. Úkol byl časově omezen. Měli jsme na to 20 minut. Museli jsme stihnout vytáhnout svépomocí litrovou láhev mléka z výpustě, pak ho celé vypít, do prázdné láhve nabrat vodu z rybníka a běžet s ní do strmého kopečka, tam vodu vylít do připravené láhve a běžet pro vodu znova, celkem pětkrát. Tahle celá sranda byla za bonusové body, takže to byla spíš nutnost než hec. Mléko není zrovna můj oblíbený nápoj a tak většinu musel vypít Mažír. Pokud vám žbluňká mléko v žaludku a vy ještě musíte běžet do strmého kopce a spěchat, abyste to stihli, není vám dvakrát veselo. Tady jsme se asi oba nejvíc vyčerpali. Mléko jsme cítili ještě na dalším stanovišti, pálili nás chodidla a únava už o sobě dávala vědět. Mohu-li mluvit za sebe, měla jsem dost. Tiše jsem se modlila, aby další stanoviště nebylo fyzicky náročné. Mé modlitby však nebyly vyslyšeny. Zkratky k šestému stanovišti už se nezdály tak výhodné. Z rokle do rokle, přes pole a les, přemlouvala jsem se ke každému kroku navíc. Po té co jsem se s vypětím posledních sil vyškrábala do svahu, na kterém na nás radostně mávali z dalšího stanoviště, chystala jsem se Mažírovi oznámit, že končím. Velká bitva s vlastní vůlí se už zdála prohraná. Úkol byl následující. Zdolat překážkovou dráhu. Připoután k lanu běžet nejdříve z kopce, podplazit se pod stromem, přelézt strom, nezabít se cestou dolů a pak zase pěkně nahoru, podlézt strom a co nejrychleji se doplazit k cíli. Mé tělo to už naprosto odmítalo. Pokusila jsem se to Mažírovi naznačit, ale ten jen klasicky řekl „nic takového, koukej pěkně jít“. Vůle nakonec zvítězila a šla jsem do toho. Cestou nahoru jsem proklínala celý tenhle podnik a představovala si, jaké to bude mít následky. Nakonec jsem neměla ani nejhorší čas, ale to mě ve výhledu ještě více jak deseti kilometrů před námi nedokázalo uklidnit. Na cestě do Srb se už plně projevil můj deficit. Zaostávala jsem za Mažírem a každý krok mě bolel. Kus cesty jsme šli zase po asfaltce a potkali jsme dva křížky, kde zemřeli nějací nešťastníci. Cítila jsem, že se moje tělíčko chce k nim přidat. Lidská vůle překoná i nemožné a tak jsem šlapala dál, hledíc na Mažírova záda a s nadějí, že snad přispívám k lepšímu umístění. Kolem šesté hodiny jsme byli u Srb a já se už omlouvala Mažírovi, že další stanoviště, horolezecká stěna a spouštění se po laně, jsou pro mne nereálné. Vůlí bych se tam možná doplazila, ale následky za to nestojí. Přijal to docela statečně. Poslední stanoviště pro nás bylo „Tour de sky“. Dali nám ne jednu nohu lyži a zbylé dvě nám křížem svázali. Takto vybaveni jsme museli absolvovat určenou dráhu tam a zpět. Šroub, kterým byla bota přidělaná k lyži, se neskutečně zarýval do mých otlačenin na patě a nasadit statečný výraz stálo velké přemáhání. Mažír mě neohroženě držel a povzbuzoval. Společným krokem jsme zdolali trasu v docela pěkném čase. Sama jsem se divila, že po všech těch útrapách můžeme ještě překonávat časy ostatních. Ještě něž jsme se vydali k základně, poptali jsme se obsluhy stanoviště na ty dva z videa a dostali od nich malou nápovědu. Jeden je hlavním rozhodčím a druhý motospojkou. Jejich jména už pak nebylo těžké dohledat na nástěnce na základně, kde byli uvedeni. Závěrečné tři kilometry byly pro mne nekonečné. Mažír mi už občas mizel z dohledu. Za každým rohem jsem čekala základnu a ona pořád nikde. Tohle očekáváni konce dodělávalo poslední zbytky mé vůle. Každý metr už mi přišel děsně protivný. Zvládli jsme to. Před vypršením limitu jsme byli na základně, splnili jsme ještě závěrečnou půltou disciplínu alias nafouknutí balónku pumpičkou až do prasknutí, odevzdali průvodku i všechny úkoly na cestu a užívali si sladkého pocitu dosažení cíle. Naši kamarádi Charlie s Rychlíkem už spali, protože přišli mnohem dříve a cestu si zpestřili během, takže byli trochu mrtvý. Alespoň Rychlík vypadal zcela vyčerpán. Vůbec jsme netušili, jak jsme celkově dopadli. Já věřila alespoň v desáté místo a klukům jsme přáli první nebo druhý. Dali jsme si guláš, který byl mimochodem moc dobrý, osprchovali se a zalehli. Spočinutí ve vodorovné poloze bylo pro nás bezprostřední odměnou za celý den. Tělíčko sice bolelo a nohy se vší silou bránily křeči, ale vůle už věděla, že je dobojováno, že už se nemusí jít vpřed a že čestná účast je splněna. Vyhlášení bylo kolem desáté hodiny. K našemu překvapení jsme se umístili na osmém místě z osmnácti a Charlie s Rychlíkem na třetím místě. Jejich třetí místo nás trochu mrzelo, protože jsme jim opravdu přáli alespoň to druhé, ale i tak to byl úctyhodný výkon. Co však bylo ještě mnohem větší překvapením je to, že obě dvě hlídky, které předstihly naše dva borce nebyli skauti a tak nemohli vyhrát putovní pohár. Ten vyhrála nejlepší skautská hlídka a to byli Charlie s Rychlíkem. Z toho jsme měli neskutečnou radost a rázem byly všechny útrapy zapomenuty. Vezeme domů putovní pohár a Balvan Rudná se díky úžasnému výkonu našich dvou borců zapíše do historie Relí monte Libušín. Po vyhlášení jsme se krátce poradovali z našich výsledků a nemajíce už na nic jiného síly lehli a usnuli. V neděli jsme se zmoženi dopravili domů a myslím, že celkový dojem nás všech byl více jak uspokojivý. Zúčastnili jsme se dobrodružné akce, čestně obstáli ve všech překážkách, překonali sami sebe, poznali nové lidi a zakusili něco netradičního. K tomu všemu jsme ještě myslím udělali dobré jméno našemu středisku.

A celkové hodnocení akce. Na klasické známkovací stupnici jedna až pět, bych tomu dala 2 mínus. Největším záporem byly asi ty silnice, které opravdu nebyly příjemné. Pohybovali jsme se pořád kolem vesnic a mezi poli. Trochu více lesa by neuškodilo. Když se podíváte na mapu přijde vám líto, že trasa nebyla položena více na jih do lánských a křivoklátských lesů. Jinak na stanovištích vše probíhalo jak mělo a úkoly měly nějaký nápad, takže po téhle stránce to nemělo chybu. Za startovné 99, Kč jsem si toho užili opravdu dost. K tomu jsme zadarmo bydleli, měli jsme k dispozici sprchy, jedno dobré jídlo a čaj. Ceny za první tři místa byly docela hodnotné a stály za tu námahu. Pokud by příště cesta vedla více lesem určitě bych jela znova.

Fotogalerie

Kudy jsme šli

Autor textu: Hanka Rottová
Fotky: M

««« Předchozí text: Závod vlčat a světlušek 2008
Následující text: Tour de Kačák 2008 »»»
Na úvodní stránku

0 komentářů

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!

  Gravatar povolen.




Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|

Komentáře jsou moderované = ZOBRAZÍ JE AŽ ADMINISTRÁTOR!!!
(Z důvodu častých útoků SPAM robotů)

Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.

Kde sídlí Balvan Rudná?
Odpověd:

  • Bazárek (nové)

  • Fotoalbum

  • Fotoalbum do 2014

  • Diskusní fórum

  • Dokumenty

  • Naše družiny

  • SPONZORING

    • Co nás čeká?

        -
      • 8.10.2017 - Balvanův běh
      • 2.12.2017 - Mikulášský karneval
      • 23.12.2017 - Betlémské světlo
      • 10.3.2018 - Ples

      Ze svého rozpočtu nás podporuje Město Rudná