Historie rudenského skautingu sahá hluboko do minulého století. První zprávy o něm jsou již z roku 1923, kdy založení skautského chlapeckého oddílu „Psohlavci“ inicioval sám bratr Svojsík – zakladatel českého skautingu. Z té doby jsou ale informace velmi kusé, takže vlastně vůbec nevíme, kdy existence tohoto oddílu skončila. Oddíl nejspíš zanikl s odchodem chlapců ze základní školy.
Další dějiny skautingu v Rudné a okolí jsou navlas podobné těm po celé naší republice. Snaha o jeho znovuzrození střídala po několika letech slibného rozvoje jen další zákaz činnosti a další zklamání. Ovšem ani v mezidobí, kdy měl Junák zákaz jeho myšlenka v Rudné úplně nezanikla a tak se vždy při první příležitosti znovu zrodil.
V období od roku 1937 do roku 1940 velel nově založenému oddílu nejprve bratr Karel Junek a poté až do jeho zániku za okupace bratr Vítězslav Kopecký. Uskutečnilo se i několik táborů u Nového Jáchymova. Ten poslední v roce 1939 však byl po zákazu Junáka i všech jeho akcí po prvním dnu ukončen.
Znovu byl rudenský oddíl založen v roce 1945 kdy se jeho vedení ujal Josef Kozák, který později tuto funkci předal bratru Miroslavu Měskovi a jeho zástupci bratru Zdeňku Potyšovi. V poválečném hospodářství bylo prakticky o všechno nouze, proto se nový skauting rodil z minima prostředků. Přestože se ho nakonec podařilo vypiplat až k nové klubovně, několika táborům a řadě dalších akcí, musel po únorovém převratu 1948 svou činnost opět ukončit. Po uvolnění politických poměrů se pak v dubnu 1968 rudenský skauting zrodil počtvrté avšak na nejkratší dobu. Tentokrát v jeho čele stál bratr MUDr. Karel Kantor a jeho zástupce Václav Vyšín. Někteří ze zakládajících členů už měli zkušenosti z let 45–48, a tak na nich začali rychle stavět nové středisko s několika oddíly. V létě 1968 se letní tábor uspořádat nepodařilo a hned potom přišel 21. srpen a hrozba dalšího zákazu. Přesto ale program střediska běžel dál a děti se začaly scházet v improvizované klubovně na hořelické faře. Podařilo se dokonce uspořádat veřejný slibový oheň, kam se mohli přijít podívat i rudenští občané. V roce 1969 se akce rozjely i na úrovni berounského okresu. Uskutečnil se první skautský ples a brzy zjara začal i vůdcovský kurz, který navštěvoval i bratr Bohdan Poláček z Rudné. Díky panu Barošovi se středisko v roce 69 mohlo přemístit i do nové klubovny na Havlíčkově náměstí a s pomocí vyřazeného nábytku ze Stavebních strojů Zličín ji i zařídit. V létě se pak podařilo konečně uskutečnit tábor celého střediska poblíž Kladrub u Stříbra. Od léta však sílil nátlak komunistických funkcionářů počínající zákazem připojit se k Světové skautské organizaci až po nucené odchody některých činovníků ze střediska (např. bratra MUDr. Kantora). I přesto se začal chystat další tábor a v květnu se uskutečnila i víkendová výprava do Skryj. V červnu už ale ukončila svoji činnost Okresní rada Junáka v Berouně, a tak zůstalo naše středisko osamocené a komunističtí vůdci nutí i jeho členy přestoupit k Pionýrské organizaci. To středisko odmítlo a rozhodlo se přestoupit raději k turistům. I přesto se uskutečnil na dlouhou dobu poslední tábor u Kladrub. Všichni to věděli, a proto se snažili si tábor patřičně užít. I tak musela ve středisku panovat poněkud stísněná atmosféra. Po prázdninách už byl však konec neodkladný, a tak byla činnost střediska ukončena k 31. srpnu 1970. Celé středisko jednotně přestoupilo do Turistického oddílu.
A jsme u o dost radostnější současnosti: Rudenský Junák byl opět (a doufáme, že již naposledy) založen 9. 1. 1990. V klubovně Turistického oddílu se sešlo hodně pamětníků předešlých krátkých existencí našeho střediska i poměrně hodně nových zájemců o skautskou činnost. Měli jsme 1. roj světlušek, 2. oddíly skautek, 1. smečku vlčat, 1. oddíl skautů a konečně i 1. oddíl oldskautů. Vůdcem střediska byl zvolen bratr Bohdan Poláček a jeho zástupcem bratr Jiří Vilímek. Naše středisko se přihlásilo k ORJ Praha-Západ a hned zjara se rozběhly první čekatelské kurzy i naše střediskové akce. V dubnu jsme například uspořádali sběr starého železa po celé Rudné a brzy proběhly i první družinové výpravy. První tábory byly v létě spíš improvizované. Děvčata jela na týden pod vlastní stany do Údolí oddechu u Ptic a část také do Skryj, chlapci do Železného Brodu. Během dalšího skautského roku jsme se opět ponořili do běžné skautské práce. Každotýdenní schůzky, výpravy, vánoční besídky, příprava na letní tábor. V prvotní fázi znovuzrození našeho střediska byla samozřejmě nouze hlavně o peníze. A tak každá družina spořila, aby bylo za co nakoupit výbavu pro středisko-hlavně dříví na podsady. Zpočátku jsme se scházeli v klubovně Turistického oddílu, ale brzy jsme dostali svou vlastní v domě v Riegrově ulici. Jak se přibližovalo jaro, vrhl se chlapecký oddíl na sestavování podsad, k čemuž nám ochotně poskytla prostory své zahrady sestra Jitka Augustinová. Díky tomu a díky píli kluků jsme mohli na začátku prázdnin konečně vyrazit na první regulérní tábor po dvaceti letech. Tábořilo se tři týdny na louce u Kapalínova mlýna v Údolí oddechu, kterou rok před tím ozkoušela děvčata. Zvolili jsme verzi tábora společného s chlapci i děvčaty dohromady a tato verze nám vydržela až do současnosti – už bychom neměnili.
Během následujících let mnozí členové střediska zmizeli z našeho dohledu docela, mnozí ve středisku pouze přestali pracovat, avšak skauty být nepřestali a setkávají se s námi stále, a mnozí zůstávají a dál se starají o výchovu mládeže. Dětí už sice není tolik jako na začátku 90. let avšak tak akorát, aby se vše dalo zvládnout.
Během let jsme také uspořádali bezpočet akcí: Svojsíkovy závody, vánoční besídky, jedno i vícedenní výpravy, práce na zkrášlování a uklízení Rudné, karnevaly, dětské dny, letní tábory… Počet členů střediska se časem ustálil a dnes se pohybuje okolo stovky členů.
Od ORJ Praha-západ jsme se také už na začátku 90. let vrátili k ORJ Beroun, jejímiž členy jsme dodnes.
Od roku 1994 máme novou klubovnu. Skutečně náš pozemek, na kterém jsme postupně opravili polorozpadlou stavbu, která měla být kdysi pionýrskou klubovnou, ale nikdy se pořádně nedostavěla. Dnes máme chlapeckou i dívčí klubovnu, volejbalové hřiště, skladové prostory na nářadí i přístřešek na podsady na tábor.
V roce 1995 jsme se už definitivně naposledy chystali na tábořiště u Kapalínova mlýna v Údolí oddechu. Tentokrát nám ale nebylo přáno a týden před táborem louku spláchla velká voda. Podmáčené tábořiště bylo nepoužitelné, a tak jsme rychle zorganizovali provizorní týdenní tábor v chatkách v Račicích u Křivoklátu. Další rok už jsme vyrazili na staronové místo u Kladrub u Stříbra. Bylo to téměř to samé místo, které někteří z nás pamatovali z let 1969 a 1970. Zde jsme strávili další tři roky neuvěřitelných prázdninových dobrodružství. V letech 1999–2001 jsme na tábory jezdili do lesů poblíž Mokrovrat u Dobříše a od roku 2002 jezdíme na louku u obce Nečtiny. Dnes už je tábor vybaven vlastními stany, hangáry, vlastním velkým stanem na kuchyň a jídelnu, nářadím, nádobím. Při táborových hrách zkoušíme pořád něco nového: Tolkienova Hobita, indiány, kovboje, lovce mamutů, cestu kolem světa, kelty, řecké bohy, hledáme poklady dávných pirátů nebo vojáky ztracené v cizích zemích.
To, co dnes zažíváme my dosud nikdo nezažil. Skautské hnutí v České republice poprvé funguje více než deset let – jdeme tedy naprosto neprošlapanou cestou a je jen na nás, jak budeme pokračovat ve slibně započaté práci.
Autor textu: Iky
