Balvan Rudná

středisko 212.07 Rudná
Příčná 1031/4
252 19 Rudná
Email: info(zavináč)balvan.cz
Číslo účtu: 2500781391/2010

Kontakty/INFO | Napište nám!

Gruzie

Čtvrtek 19. 09. 2019, 20.56 od Adam Příbrský | Výpravy | 113x

obrazek Teď zpětně už těžko říci přesně, v čí hlavě se vlastně zrodil nápad navštívit takto neobvyklou destinaci, ale byl to jeden z nejlepších nápadů v historii nápadů. Kvalitu tohoto nápadu ocenila většina naší družiny, a i proto jsme se sešli ve čtvrtek 1. srpna 2019 v 16:40 v prvním terminálu pražského letiště Ruzy… pardon… letiště Václava Havla v hojném počtu šesti lidí. Jmenovitě – Sarah, Fanda, Topol, Štěpán, Dan a já.

Po nočním přestupu v Istanbulu, kdy se nikdo z nás pořádně nevyspal, neboť nám za hlavami stále někdo operoval se sbíječkou, jsme zamířili do cílové destinace, kterou bylo mezinárodní letiště Šoty Rustaveliho Tbilisi.
Po průchodu moderně vyhlížejícím terminálem, při němž si někteří z nás zakoupili za hubičku tamní SIM karty s dostatečným objemem dat, jsme doběhli právě odjíždějící autobus, který podle aplikace Tbiliského dopravního podniku vůbec odjíždět, ale podle odjezdové tabule měl a dopravili se na nejbližší stanici metra Samgori, jejíž přítomnost na místě byla jen velmi slabě patrná.
Nicméně vchod jsme našli a místní šmelitel nám umožnil cestu i bez vlastnictví čipové karty, kterou člověk pro cestu metrem za normálních okolností potřebuje. Většina souprav je Pražákovi velmi povědomá, neboť se jedná o téže sovětské soupravy vyrobené v Mitiščinu, které byly dokonce zrekonstruovány do stejného vnějšího designu. Zásadním rozdílem je ovšem enormní hluk, který Tbiliské soupravy vydávají při jízdě, ale patrně je částečně na vině i kvalita kolejového svršku.
Hned jak se metro vynořilo z tunelu na povrch, byl čas vystoupit. Dojeli jsme totiž k autobusovému nádraží Didube, odkud vyjíždí nejrůznější vozidla do Stepantsmindy, našeho prvního cíle. Před odjezdem jsme ale měli v plánu ještě zakoupit nejrůznější nezbytnosti k epochálnímu výletu. Nevěděli jsme ale, že v takovém případě nesmíme vkročit na plochu nádraží, neboť se nám tam začnou věnovat nejrůznější individua, která mají za cíl být poctěni naším výběrem a odvézt nás do Stepansmindy. Skoro nikdo navíc neovládá angličtinu (respektive umí pouze základní fráze), ale i přes jazykovou bariéru jsme se nakonec domluvili a bylo nám umožněno nakoupit zásoby.
Cesta do Stepantsmindy byla zajímavá zejména proto, že to bylo naše první seznámení s provozem na gruzínských silnicích, který je definicí chaosu. Vše je umocněno tím, že velké množství aut je importováno ze zemí s levostranným provozem, a tak i přesto, že se v Gruzii jezdí vpravo, hodně lidí řídí auto z pravé strany. Tímto případem byl i náš řidič, který se ještě k tomu na silnici choval jako absolutní magor a měl neustálou potřebu předjíždět.
Nicméně do cíle jsme dojeli v pořádku a po zapůjčení potřebného vybavení k výstupu (mačky, lana, cepín apod.) jsme se tedy mohli vypravit strmě vzhůru ke kostelu nad městem. Už o pouhých 200 metrů výš se před námi otevíraly úchvatné scenérie a na úrovni kostela, o 500 metrů výše mohly být ještě úchvatnější, ale byli jsme bohužel zahaleni do mlhy, a tak jsme se zmohli jen na rychlou večeři, postavení stanů a spánek.
Následujícího dne nás čekalo opravdu enormní převýšení, abychom se dostali do základního tábora u tzv. meteostanice. Dřina to byla obrovská a museli jsme překonat i jazyk ledovce, ale odměňovaly nás úžasné výhledy na zatravněná údolí i zcela holé hory. Po dosažení 3650 m n. m., kde se nachází meteostanice, už se ale představy o našem cíli poněkud rozešly. Sára, Topol, Štěpán a Dan chtěli vystoupat až na Kazbek (5047 m n. m.), což jsme ale s Fandou považovali za poněkud nebezpečné a rozhodli se, že cesty na vrchol se nezúčastníme.
Následující noc byla asi nejhorší, kterou jsme kdy zažili. Foukal velmi silný vítr, což nebylo nic úplně nového, protože foukal pořád, ale v noci se k němu přidal i silný déšť. Stan, v němž jsem spal já s Fandou a Topolem, tento nápor přírodních vlivů nevydržel, a tak jsme byli asi od 3 ráno vzhůru a chránili stan před spadnutím až do rozbřesku, kdy jsme se přesunuli do budovy. Jelikož stále pršelo a padla hustá mlha, shodli jsme se, že příští noc v promočeném stanu strávit nemůžeme a zaplatili si postele v budově, kde pro nás naštěstí měli místo.
Odpoledne se počasí umoudřilo a zatím všichni dohromady jsme vyrazili na “aklimatizační trek”. Došli jsme na cca 4000 metrů a po podobné trase se vrátili do tábora. Noc jsem s Topolem a Fandou strávil v budově, ostatní zůstali ve svém použitelném stanu. Topol nás ale kolem jedné hodiny ranní v budově zanechal a i s ostatními vyrazili dobýt Kazbek.
S Fandou jsme se ale v táboře rozhodně nenudili. Bylo sice již jasno, ale vítr snad ještě zesílil, a tak se náš za normálních okolností jednoduchý úkol postavit stan, aby se usušil, stal velmi obtížným. Navíc se nám při tom podařilo zlomit jednu z tyčí, na jejíž opravu jsme si museli vyžádat izolepu od zřízence v budově. Tu jsme mu pro jistotu ukradli, abychom tyto opravy mohly opakovat každý večer.
Stan se nám ale nakonec postavit a usušit podařilo a druhá část výpravy se kolem třetí hodiny zcela nepoškozena vrátila z Kazbeku, který ale nakonec kvůli nepříznivému počasí nedobyli. Skončili přibližně na 4800 m n. m. Těšili jsme se tedy na kvalitní spánek. Toho se nám ale nedostalo, neboť vítr brzy vyrval většinu uchycení našeho stanu, a tak jsme museli v pravidelných intervalech vycházet na správky. Druhá skupina spala ale pravděpodobně poměrně v poklidu
Ráno už byl čas vyrazit dolů. I přes zásadní nedostatek spánku se nešlo úplně špatně a zvládli jsme už kolem třetí hodiny dorazit zpět ke kostelu nad Stepantsmindou, kde jsme rozbili opět tábor a tři hrdinní členové výpravy – Dan, Topol a Štěpán – dokonce podnikli cestu do města, aby koupili něco málo sladkého a kapku alkoholu (tentokrát ještě zůstalo u piva).
Údolím pod kostelní skálou jsme se vypravili do výchozího bodu. Po vrácení vybavení a ochutnávce místního chleba se nám podařilo sehnat kvalitní odvoz do Tbilisi. Do Mercedesu Vito jsme se všichni pohodlně i se zavazadly vešly a i řidič se choval zcela normálně a byl i ochoten odvézt nás mimořádně až k “vagzálu”. Nočním vlakem jsme totiž chtěli jet na opačný konec země.
V odbavovací hale jsme si (poněkud překvapeně) odebrali pořadové číslo na nákup jízdenek. Po asi 20 minutách čekání jsme požadavek sdělili paní za přepážkou a ta nás probudila k životu veškeré naše improvizační schopnosti, když nám řekla, že jsou v námi zamýšleném spoji do Zugdidi pouze 3 volná místa. V asi 30 sekundách se nám podařilo vyhledat nejbližší destinaci, kam jede také vlak – Poti , zeptat se paní, kdy jede a jestli je volný a usnést se na tom, že nový spoj využijeme. Mírným problémem bylo, že spoj odjížděl za 25 minut, v nichž jsme ještě museli nakoupit občerstvení. Vlak jsme nakonec s přehledem stihli. Souprava byla poměrně moderní a jízda komfortní. Viděli jsme mnoho zajímavých scenérií.
Cesta do přímořského Poti trvala asi 5,5 hodiny, a tak jsme dorazili asi v 11 hodin. Snahou bylo dostat se pěšky skrz město k moři, kde jsme chtěli přespat. Cestou jsme ale potkali policejní hlídku. To by ještě nebylo tak zvláštní. Zajímavější je, že u nás zastavila. Po několikaminutovém dorozumívání se přes tlumočníka jsme pochopili, že nás chtějí odvézt na “bezpečné místo”, což byl pojem, který nám nikdo nedovedl vysvětlit. Policisté byli ale velmi neodbytní, a tak jsme zanechali odporu. Naskládali nás všechny do pick-upu a závratnou rychlostí nás na modrých majácích odvezli ke sladkovodním jezerům nedaleko moře. Jelikož jsme už byli unaveni, rozhodli jsme se po chvíli zůstat na tomto místě, což se ukázalo jako vhodné, neboť nás policisté přijeli ještě několikrát v noci zkontrolovat a těžko říct, jakou akci by uspořádali, kdyby nás na “bezpečném místě” nenašli.
Ráno jsme se po téměř týdnu konečně umyli v jezeře a příjemnou procházkou kolem moře se vrátili do města. Vyhledali jsme restauraci, zakoupili přehršel lokálního jídla a posléze jsme se vydali na autobusové nádraží, kde jsme našli maršrutku pro cestu do Zugdidi. Ta byla velmi stísněná, ale ne příliš dlouhá, takže se to dalo vydržet. V Zugdidi jsme chtěli s dostatečným předstihem zakoupit jízdenky na vlak zpět do Tbilisi, a tak jsme tak učinili ještě před odjezdem do Mestie.
Zde se na nás nalepil Georgij. Neskutečně vlezlý vlastník Toyoty Isis, která byla očividně pro nás nedostatečně velká, což si on ale odmítal připustit, a tak zavazadla za pomoci několika kumpánů do kufru násilím narval a my už jsme se prostě někam poskládali. Zvládnout celou asi tříhodinovou cestu Georgijovu družnost nebylo snadné a patrně se neobešlo bez trvalé vzpomínky.
V Mestii jsme překvapivě rychle našli ideální místo pro stanování a použili jsme ho. K ránu nás na něm jen navštívil kůň a 2 krávy.
Fandovi bohužel otekla noha, a tak se rozhodl, že místo výletu ke křížku na skále nad Mestií navštíví místní nemocnici. Stoupání ke kříži bylo skutečně velmi ostré, chvílemi se jednalo už skoro o horolezení, ale nahoře nás čekala odměna v podobě dokonalého výhledu na všechny strany a štědrých Slováků, kteří se s námi podělili o zásoby piva.
Zpět v Mestii jsme navštívili kavárnu, opět ochutnali místní speciality (hlavně chačapuri), opětovně se shledali s Fandou a po neblahých zkušenostech s řidiči provozujícími vozbu osobními automobily zakoupili jízdenku na “autobus”.
Po přespání na stejném místě jako předchozí noci jsme ještě navštívili strážní věže v Mestii. Za pouhé 2 lari (cca 16 korun) zde lze vylézt až na střechu – sem ještě bezpečnost nedorazila.
Autobus, na nějž jsme zakoupili lístky, byl Mercedes Sprinter, v němž po plném naložení nebyla jízda příliš pohodlná, ale alespoň se tam nikdo nechtěl družit jako Georgij. Řidič byl místní, a tak cestou řešil nejrůznější osobní záležitosti. Nejprve zastavil u silnice dvěma ženám, které se ještě do vozu vešly. Horší to bylo o několik kilometrů dál, kde na něj zřejmě čekalo asi 6 lidí. On zastavil, otevřel dveře, ale skupina lidí si všimla, že se tam asi nevejde, což zavdalo příčinu k hádce. Ze skupiny se vyčlenili dva muži a začali řidiče kárat. Ten zaujal zcela flegmatický postoj, nechal je vyřvat, a když se situace uklidnila, odjel. Další jeho funkcí byla také dodávka cigaret ze samoobsluhy přímo k domu.
Do Zugdidi nás ale v pořádku dovezl. Udělali jsme si poslední večeři na vařiči a dostavili jsme se na noční vlak. V něm bylo neskutečné horko, protože stál celý den na nádraží a nedovedli jsme si představit, že bude možné v tomto prostředí usnout. Jízda ale umožnila větrání a po chvíli bylo již v kupé příjemně.
Během osmihodinové cesty jsme se všichni myslím dostatečně vyspali a byli jsme po ní tedy připraveni na prohlídku velmi kontrastního města Tbilisi. Jelikož bylo nedlouho po šesté hodině ranní, museli jsme zabít čas do otevření nějaké kavárny, kde jsme si chtěli dát snídani. Prošli jsme proto málo upravenou čtvrtí na levém břehu řeky Mtkvari v blízkosti nádraží, řeku jsme přešli a ve výrazně hezčí centrální části města jsme ideální kavárnu našli. Ke každé kávě v tomto podniku dávali citát nějaké hvězdy populární hudby. Ty byly napsány v angličtině, ale ten, kdo je psal, angličtinu asi příliš neovládal, a tak jsme si mohli přečíst velmi zábavná a velmi chybná slova jako beatuful, torm nebo reqard. Co ve skutečnosti znamenat měla si můžete domyslet sami.
Pak jsme se chtěli svézt nedalekou lanovkou. Po příchodu ke spodní stanici jsme ale zjistili, že je zde pouze kancelářská budova a po lanovce ani stopa. A tak jsme zamířili k jiné lanovce, jejíž přítomnost jsme si předem ověřili. Cestou jsme se zastavili na oběd, při němž jsme se strašně přežrali a prošli jsme se po opravdu zbytečně pompézní lávce, která je jedním ze symbolů města. Vede do parku, kde se kromě dolní stanice lanovky nachází ještě velice zajímavá koncertní hala. Nad parkem má pak rezidenci prezident (v současné době prezidentka) Gruzie.
Na kopci, kam vede lanovka, jsme pak obdivovali sochu matky Gruzie a byly odtud vidět všechny moderní stavby, které se do tohoto poněkud zastaralého města příliš nehodí. Z kopce dolů jsme se dostali skrz botanickou zahradu a pak už byl čas vyrazit do našeho ubytování. To jsme zamluvili ráno a nacházelo se v podstatě po cestě na letiště, což je velmi lukrativní lokalita, a tudíž nás překvapila jeho láce.
Nedůvěra ale byla rozptýlena poměrně záhy po příjezdu, protože i přesto, že jsme se ubytovali v polorozpadlém paneláku (v této oblasti ale jiné budovy nebyly), zevnitř byla zřejmá zásadní rekonstrukce, takže pokoje nebyly vůbec špatné.
Ráno už byl čas vyrazit na letiště, abychom stihli naše letadlo do Istanbulu, kde nás čekal ještě delší přestup. I ten jsme ale bez problému zvládli a dalším letadlem Turkish airlines jsme byli bezpečně přepraveni zpět na letiště Ruzy… pardon – letiště Václava Havla.
Myslím, že za všechny členy výpravy můžu říct, že tato výprava byla ze všech rozhodně nejlepší, nejzajímavější, nejpřekvapivější a nejvíce vzrušující a už teď hovoříme o zopakování návštěvy, protože Gruzie nám má ještě mnoho co nabídnout.

Bobeš

FOTOGALERIE

««« Předchozí text: Tour de Kačák - očima závodníka
Následující text: 21. Balvanův běh - NOVÉ FOTKY »»»
Na úvodní stránku

0 komentářů

Komentáře k textu

Rss komentářů tohoto textu

K textu nebyl napsán žádný komentář.

Přidej komentář!

  Gravatar povolen.




Vlož smajla :-) Vlož smajla :-( Vlož smajla ;-) Vlož smajla :-D Vlož smajla 8-O Vlož smajla 8-) Vlož smajla :-? Vlož smajla :-x Vlož smajla :-P Vlož smajla :-|

Komentáře jsou moderované = ZOBRAZÍ JE AŽ ADMINISTRÁTOR!!!
(Z důvodu častých útoků SPAM robotů)

Příspěvěk je formátován Texy! syntaxí. Není povoleno HTML, odkazy se převádějí automaticky. Pokud se komentář nezobrazí, neprošel bezpečnostní kontrolou a já jej musím schválit přes administraci. Nevkládej jej prosím znovu.

Kolik nohou má pes?
Odpověd:

  • Bazárek (nové)

  • Fotoalbum

  • Fotoalbum do 2014

  • Diskusní fórum

  • Dokumenty

  • Naše družiny

  • SPONZORING

    • Co nás čeká?

      • 23.12. - Betlémské světlo
      • 24.12. - Ježíšek :-)
      • 4.7.-18.7.2020 - Tábor

      Ze svého rozpočtu nás podporuje Město Rudná